Jdi na obsah Jdi na menu
 


al Džazíra

3. 3. 2015

Katarská televizní stanice al-Džazíra předloni oslavila deset let existence. Šejk Al Thani, který je shodou okolností vládcem Kataru s reformátorskými sklony, ji založil v roce 1996, rok po svém nástupu na trůn. Byla to reakce na vývoj v sousední Saudské Arábii, kde v tom samém roce skončil krátkodechý projekt saudské BBC Arab Service. Na té se podílela na jedné straně BBC World Service a na druhé mamutí Saudi Arabian Mawarid Group. 

Kamenem úrazu, který pokus o kvalitní saúdskoarabské televizní vysílání skolil, byla „neschopnost“ této televize respektovat místní „citlivé kulturní záležitosti“ – což je diplomatický výraz pro naštvání členů saudské královské rodiny, která, jak známo, udržuje v zemi ultrakonzervativní islámský režim. A tak bývalí zaměstnanci BBC World přešli do právě vznikající al-Džazíry. Pokud si dnes al-Džazíru pustíte třeba přes internet, budete překvapeni, jak moc se mezinárodnímu vysílání BBC podobá. Tedy alespoň vizuálně.

Arabské země obvykle nefigurují na čelních místech žebříčku v oblasti svobody slova. Až do konce minulého století u nich bylo obvyklé, že domácí diváci neměli jinou možnost než sledovat vysílání příslušné státní televize. Přísně cenzurované státní televize, samozřejmě. Ani dnes to na Středním východě není nejlepší a například přístup k některým „nevhodným“ internetovým stránkám arabští státně-monopolní poskytovatelé připojení šikovně blokují – dokonce i v reformátorském Kataru našeho televizního šejka.

Nástup al-Džazíry a její šíření prostřednictvím satelitního signálu proto znamenal malou revoluci. Původní al-Džazíra totiž byla ochotná odvysílat leccos. Prohlášení Usámy bin Ládina jsou v tomto ohledu pouze špičkou ledovce, mnohem víc asi okolním vládám vadilo, že se al-Džazíra nebojí kontroverzních názorů obecně. A právě ty k nim často nebyly přívětivé: na vlnách al-Džazíry se objevila kritika prakticky všech režimů Perského zálivu, ostatně co proto dostala i vláda samotného Kataru.

Režimy s máslem na hlavě se s nepříjemnými pořady vyrovnávaly různě: katarský šejk televizi  nepřestal finančně podporovat, naopak alžírská vláda v době vysílání jednoho obzvlášť vypečeného programu pro jistotu vypnula v celé zemi elektrický proud. Vypínat elektřinu kvůli každému nepříjemnému pořadu ale nejde. Stanice al-Džazíra se proto stává v arabském světě „satelitním revolucionářem“, který konfrontuje domácí přízemně propagandistické vysílání s vyššími standardy.

Profesionální a na vládní „regulaci“ do značné míry nezávislá televize ovšem neovlivňuje jenom kvalitu své státně kontrolované konkurence, která se musí chtě nechtě přizpůsobovat atraktivnímu „mezinárodnímu“ střihu al-Džazíry.Mění také politické klima v těch arabských zemích, v nichž demokracie představuje v první řadě nerozumný západní vynález. Důraz na debaty o kontroverzních tématech a účast kontroverzních debatérů nabízí namísto oslav vládnoucího režimu nové perspektivy. Jak uvádí Marc Lynch, expert na arabské televize z Kolumbijské univerzity: „Tam kde arabské veřejné diskuzi po desetiletí dominoval hlas státu, tam nyní zavedla al-Džazíra nový druh otevřené a značně konfliktní veřejné politiky, ve které spousta různých hlasů soutěží o diváckou pozornost.“

 Deset úspěšných let al-Džazíry svědčí o tom, že opoziční názory u arabské veřejnosti rezonují. A upjatí konzervativci ve vládních křeslech mají na výběr: buď něco vymyslet, nebo sdílet osud kůlu v plotě.Svoboda slova v podání al-Džazíry nicméně nešlápla na kuří oko jenom nedemokratickým arabským režimům, ale také americké vládě. A to tak, že velmi. Britský deník Daily Mirror dokonce 22. listopadu 2005 publikoval dokument, podle kterého americký prezident George Bush diskutoval s britským premiérem Tony Blairem o možnosti al-Džazíru bombardovat. Z dokumentu vyplývá, že Blair tehdy Bushe od záměru odradil. Útok na hlavní město Kataru, který byl ve válce v Iráku spojencem na straně Koalice, by asi opravdu nebyl nejlepší nápad. 

V arabském světě se těší větší důvěryhodnosti než jednotlivé státní televize i než zahraniční kanály. BBC v roce 2003 podepsala s al-Džazírou smlouvu o vzájemném poskytování některých informací, části jejího vysílání přebírá například i CNN. Odhady sledovanosti uvádějí čtyřicet až padesát milionů diváků s tím, že potenciální dosah al-Džazíry je až osmdesát milionů domácností po celém světě, většinou prostřednictvím satelitu.

Za pouhých dvanáct let své existence al-Džazíra pořádně nabobtnala. Na prahu třetí pětiletky je z původně jediného kanálu rozsáhlá televizní síť, nabízející řadu specializovaných programů, a to nejen v arabštině, ale také v angličtině.

Kromě původního kanálu s nonstop zpravodajstvím nabízí od roku 2003 také sportovní kanál Al Jazeera Sports, který se stal nejsledovanějším sportovním kanálem na Středním východě. Na kanále Al Jazeera Mobasher se od roku 2005 vysílají živé přenosy politických jednání a konferencí, podobně jako americký C-SPAN nebo britský BBC Parliament. Ve stejném roce byl spuštěn také kanál Al Jazeera Children’s Channel zaměřený na děti, o rok později zahájila vysíláníAl Jazeera English s nepřetržitým vysíláním v angličtině a posledním přírůstkem do rodiny televizních kanálů je Al Jazeera Documentary, vysílající od prvního ledna letošního roku.

Mimochodem drony létající nedávno nad Paříží prý vypustili novináři al Džazíra...

Prameny: Wikipedie,BBC World service,Parabola.cz

Více na: http://avmania.e15.cz/nejkontroverznejsi-tv-stanice--al-dzazira#utm_medium=selfpromo&utm_source=avmania&utm_campaign=copylink