Jdi na obsah Jdi na menu
 


Írán

27. 10. 2011

Země,  kam se moc nejezdí


Od jara bouří arabské revoluce, Egypt, Sýrie, Libye, neklidné jsou další země na Blízkém a Středním východě. Při tomto pohledu je  Íránská islámská republika oázou klidu. Zdánlivou nebo doopravdy? Cesta do Iránu proto vyvolává otázky po bezpečnosti takového cestování a strach z neznámého.  Chci potvrdit, že pokud se člověk je ochoten přizpůsobit zdejším požadavkům, může za neutuchajícího, převážně přátelského zájmu místních lidí projet zemi křížem krážem. V místech, kam západní turisté téměř nejezdí (navštěvují jen ty nejznámější oblasti), lze potkat především ojedinělé české skupinky nebo i jednotlivce.   Ale často vůbec nikoho nebo pár íránských turistů – cestování po památkách nebo zdolávání hor totiž také milují.
Může se návštěvník ze zahraničí pohybovat po Íránu volně? Kromě pohraničních oblastí, případně dalších míst, kde si to státní orgány prostě nepřejí, to možné je.  Ve skutečnosti však je o vás docela dobrý přehled – hotely mají oznamovací povinnost a většinou mají v úschově vaše pasy po celou dobu ubytování. Představu Velkého bratra pak posiluje jakékoli připojení k mírně cenzurovanému internetu nebo používání mobilního telefonu. Poznámka na okraj: mobil tu má snad skoro každý a neustále telefonuje, i při jízdě na motorce v silném provozu.  
Na silnicích, kterých je tu mimochodem hodně a hlavní tahy jsou kvalitní, jsou kontrolní body obsazené policisty, ale kontroly jsou jen namátkové. Kromě řidičů osobních automobilů však mají všichni ostatní řidiči (od mikrobusu a dodávek až ke kamionům) povinnost nechat si schválit plán cesty a na určených místech musí jeho plnění stvrzovat získáním razítka v policejní služebně při silnici. Za nedodržování se platí vysoké pokuty.
Kontrola a postihy, to je věc, kterou mají v Iránu dobře „zmáknutou“. I proto je tu relativně malá kriminalita a cestování je bezpečné.  Zakázaný je například alkohol a drogy.  Co je v zákonech, to je přitom radno dodržovat – včetně mnohokrát medializované povinnosti pro ženy včetně cizinek nosit na hlavě šátek, neukazovat krk, paže a nohy nad kotníky výše.  Musím říci, že je to povinnost docela protivná, protože je tu dost teplé podnebí a zejména při jídle to našinec s šátkem na hlavě hůře zvládá.  Muži na tom jsou výrazně lépe, protože mohou mít i krátké rukávy – jen nohy se neukazují.
Po pár dnech pobytu si však návštěvnice zvyknou a bez šátku by se cítily poněkud neoblečené. Je to i tím, že zahalenou hlavu tu mají prostě všechny ženy – počínaje holčičkami od chvíle, kdy začnou chodit do školy.  Nošení čádoru, což je velký kus černé látky, který od hlavy až po paty splývá po ženském těle, je tu také poměrně časté, ač není povinné. Povinné je jen v mešitách, kde jsou ovšem ženy stejně odděleny od mužů. Oddělování žen od mužů má jednu velmi příjemnou podobu: v metru je ženám vyhrazen jeden vagón, kam muži nesmějí (pro ženy není povinný) a v autobusech ženy sedí od prostředních dveří vzadu a muži vpředu. Jsou-li tyto dopravní prostředky narvané, je to docela praktické.
Ženy ale nejsou jen zavřené v domácnosti. Mohou pracovat, například  ve školách, ve státní správě, ve zdravotnictví, v památkové péči a kulturních zařízeních. Mohou řídit automobily. Zásadně však neobsluhují hosty v restauracích, nejsou taxikářkami a ve většině případů neprodávají v obchodech.  Přes specifika v oblékání jsou Íránky už na první pohled často krásnými ženami, které umějí nosit jak pokrývku hlavy a krku, tak čádory nebo místo nich dlouhé propínací kabátky až ke kolenům, z nichž koukají nohy ve značkových džínách a někdy i na podpatcích.  Na tuto eleganci jsme v pro nás nezvyklém oblečení opravdu neměly…
Irán patří mezi dvacet nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa. Má už přes 70 milionů obyvatel a jeho zaznamenaná historie se táhne už víc než 5 tisíc let. Název Persie pochází od slova Párs, což byla ovšem jen část území dnešního Iránu.  Historii – ač velmi zajímavou – nechme na jindy a podívejme se ještě znovu na Irán dnešní doby.  Česká republika patří mezi země, které se vzhledem k íránskému jadernému programu a dalším  geopolitickým souvislostem  připojily k obchodnímu embargu. To ovšem není zcela stoprocentně dodržováno, například Francie má s Iránem mnohem  lepší vztahy a obchodní styky, než by tomu odpovídalo (nedivme se tedy tomu, že tu jezdí spousta Peugeotů). Írán má totiž jednu zásadní přednost: v zásobách zemního plynu je ve světě na druhém místě, u ropy je to také jedno z předních míst. To se tedy určitě počítá. Irán je také součástí OPEC – Organizace zemí vyvážejících ropu.
Česká republika má ale v Íránu u běžných občanů stále dobrý zvuk.  Naše podniky tu stavěly řadu průmyslových zařízení,  v Íránu působila také řada českých geologů. Dobře známí jsou tu naši fotbalisté, protože Íránci fotbal milují. A jména Cech nebo Ceš, Nedve nebo Rosicky tu bodují.  
Kdo je tedy nepřítelem Íránu? Podle billboardů a nápisů na zdech jsou to jednoznačně  USA a Izrael. Nám starším některé politické plakáty připomínají doby studené války: Nepřítel je znázorněn jako malý tlustý kapitalista s cylindrem a americkou vlajkou, který škodí  a bude rozdrcen.  
Írán se ovšem postupně otvírá turistice, podle údajů na internetu už tu byl dokonce i zájezd z USA.  Benefity turistiky jsou totiž nesporné. Turisté přinášejí peníze (konvertibilní, na rozdíl od nekonvertibilních místních reálů, které se počítají na miliony). Šíří také dobré mínění o zemi – je tu pro ně levně, památky jsou úžasné a příroda fascinující. Je to i země čistotná a bez velkých zdravotních rizik. Například voda z kohoutku se dá pít téměř všude a záviděli jsme občanům zdejších měst ta kvanta veřejných pítek, v nichž byla mnohdy i voda chlazená a samozřejmě zadarmo. Nebylo třeba kupovat balené vody, stačilo dolévat si plastové lahve na ulici či v blízkosti některé památky.
Zahraniční turista tu ovšem stále ještě působí jako exot, budí velkou pozornost,  zvláště pak v těch částech země, které nepatří do standardních turistických okruhů  jako je Teherán, Esfáhán, Šíráz , Jazd, Mašhád, případně Persepolis či Súsy.  Neustálé oslovovování Where are you from, spojené s příjemnými úsměvy, je posléze značně únavné, ale Íránci to myslí dobře a chtějí si popovídat navzdory jazykové přehradě.   
Časté je pozvání do domácnosti, kde se hosté usadí v „obýváku“ na koberce (samozřejmě perské) a popijí s hostiteli čaj. Zažili jsme to v podobě, která vlastně předvedla i to, že íránské ženy nejsou žádné uťápnuté chudinky. V mešitě nás oslovila kromě jiných žen, paní středního věku v čádoru a pozvala nás domů.  Nebylo to úplně blízko, ale následovali jsme ji. Teprve na dvorku nás nechala chvilku čekat a šla sdělit manželovi, že vede návštěvu.  Nevím, zda by to u nás rodinní příslušníci překousli – bylo nás totiž třináct!

Autorka článku paní Milena Geussová je nejen zkušenou cestovatelkou, ale i výtečnou novinářkou. V současné době je šefredaktorkou časopisu PRO ENERGY. Děkuji ji za laskavost, se kterou přistoupila k mé prosbě. Věřím, že výše uvedené povídání je pouze první částí jejích dojmů z toulek po Íránu.

iran.jpg