Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiří Potůček-Tolar

10. 11. 2012

 Jiří Potůček-Tolar, radiotelegrafista výsadku SILVER A

se narodil v severoitalském Brunecku dne 12.7.1919 rodičům sloužícím u hraběte Šternberka. Ti si o pár let později si zakoupili dům v obci Břasy u Rokycan, kde Jirka ukončil měšťanskou školu. Od malička technicky nadaný neměl potíže se získáním místa gumárenského instruktora u firmy Baťa. Nejspíše šlo o velmi dobře placenou práci (v tak mladém věku), která znamenala i mnoho výjezdů do zahraničí. V době, kdy nacisté napadli Polsko, pracoval Potůček v jugoslávském Osijeku. Neváhal ani chvíli, v práci dal výpověď a vydal se složitou cestou přes Řecko, Turecko a Sýrii do Francie, aby se tam hlásil 14.4.1940 u Československého zahraničního sboru. Postup Němců znamenal urychlenou evakuaci našich vojáků do Anglie, kde se ocitnul dne 26.6.1940.

 

 

Vzhledem ke svým schopnostem byl vybrán do sabotážního kurzu, následoval parakurz, po něm radiokurz. Takto vyškolen byl vybrán jako jeden z prvních do skupiny parašutistů, jejichž cílem bylo vykonat atentát na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, generála SS Reinharda Heydricha. Potůček byl přidělen s rtm.Valčíkem

 

 

pics_07.jpg

 

 

pod velení npor. Bartoše do týmu Silver A. Vysazeni byli 29.12.1941 poblíž Poděbrad, cílové místo byly Pardubice. Poslední dva dny jeho života byly zachyceny Historickým klubem v Pardubicích, odkud čerpám:Potůčkovu protiněmeckou činnost kryl vrchní strážmistr četnictva z nedalekého Vrbatova Kostelce Karel Kněz. Bohužel udáním učitele V Zábrdí Karla Nypla se rozjel 1.7.1942 hon na posledního žijícího parašutistu, který se snažil uprchnout. Po 18-té hodině mu v Řešetově Lhotě poskytli manželé Stolínovi jídlo, ošetřili mu zkrvavené nohy,dali pár peněz a tenisky. O hodinu později se Potůček objevil v obci Studnice u manželů Faltových, i ti se o něj postarali. Následující den poblíž Rosic, obce u Pardubic po vysilujícím 70 km útěku a zcela vyčerpán usíná uprostřed nízkého porostu. Z honících “psů” jej první objevíil český četník, strážmistr Karel Půlpán z Doubravice. Nedal mu šanci, zastřelil jej ve spánku. Bylo to v poledne 2. července 1942, týden po vyhlazení osady Ležáky. Za své “hrdinství” dostává zvláštní uznání za chrabrost a finanční odměnu 30.000.-protektorátních korun. Po skončení války byl Pulpán odsouzen k odnětí svobody na 5 let. ( Karel Půlpán – příslušník protektorátního četnictva – četnická stanice Doubravice. Zastřelil Jiřího Potůčka. Podle pitevního protokolu byla nalezena střelná rána do pravého temene hlavy bez znamení o blízkém vpálení rány. Rána z pistole 9 mm svědčila o tom, že z pistole muselo být vypáleno na ležícího muže. Po válce Půlpán tvrdil, že vystřelil v sebeobraně. Vypsáno z dokumentů zesnulé paní Marie Horákové-Záleské až na maličkosti (pravopis či číslovky) v duchu strojopisu, kde není datum ani údaje o autorovi.
Jiří Potůček byl (bohužel) až po válce in memoriam nejen vyznamenáván, ale i povýšen. K poslednímu povýšení došlo nedávno, a to do hodnosti podplukovníka.

Dne 12.3.2013 jsem byl upozorněn čtenářkou L.V. na odlišnou verzi týkající se smrti Jiřího Potůčka, vypovídající ve prospěch K.Půlpána...na internetu lze najít Soutěžní práci: Akce Ležáky. Obyčejná vesnice - Vojtěch Kyncl, kterou vám přikládám viz. též:
http://www.sezimovo-usti.cz/_kultura/ebenes/kyncl.pdf  Děkuji jí i za tento jiný pohled.

Dále již bude vyprávět OK1PD:

V rámci společného úspěšného výsadku skupin Antropoid, SILVER-A, Silver B započala 29. 12. 1941 svou anabázi i stanice Libuše s operátorem svob. Potůčkem.1

V době výsadku SILVER-A měla londýnská Vojenská rádiová ústředna dvouleté zkušenosti s vedením rádiového provozu. Radiový provoz byl zajišťován vojenskými telegrafisty a byl organizován podle polních řádů československé armády, nikoliv tedy podle zásad utajení agenturního rádiového provozu.

Rádiové spojení (relace) mělo stereotypní charakter s několika fázemi: navázání spojení, přenos telegramů oběma směry, oprava chyb, domluva příští relace a ukončení provozu. Při nedostatečných příjmových podmínkách testovala agenturní stanice vhodnější kmitočty, na něž se přelaďovala podle pokynů ústředny. Počet těchto záložních kmitočtů byl velmi omezený, byl dán počtem krystalů, které byly ve výbavě stanice. Pokyny k přeladění byly předávány kódem QSY a písmenným označením krystalu. Označení krystalů bylo po celou dobu operace neměnné.

Struktura telegramů byla pevně dána. Za podpisovým znakem bylo záhlaví, jehož první skupina obsahovala číslo telegramu a stupeň utajení, druhá počet skupin znaků telegramu, třetí datum zašifrování telegramu. Následoval text s adresovacím a podpisovým znakem; text byl ukončen indikační koncovou skupinou. Text byl oddělen od záhlaví a od koncové indikační skupiny rovnítkem. Pojistka (označení „pracuji pod nátlakem“) nebyla ve spojovacím plánu Libuše ještě domluvena; byla použita až v další vlně výsadků. K provozní manipulaci byly použity mezinárodní Q kódy1 v původním (nezašifrovaném) významu. Délka jednotlivých relací nebyla časově omezena. Struktura spojení byla stejná pro všechny směry provozované VRÚ, takže přiřazení komunikace Libuše k síti čs. zpravodajské služby bylo snadné.

  1. Telegramy byly zašifrovány šifrou s konečným heslem. Heslo se používalo opakovaně a docházelo k situacím, kdy luštitelská služba protivníka měla k dispozici několik stejně dlouhých zpráv chráněných stejným heslem, což velmi usnadňovalo jejich luštění. Pokyny ke změně či úpravě šifrového systému se předávaly rádiem, stejným prostředkem, jakým bylo komunikováno, takže při rozluštění těchto pokynů psaných starou šifrou byla diskreditována i budoucí šifra.

Ve skupině jedenácti zpravodajských důstojníků, která opustila posledním letadlem startujícím z Prahy v posledním dni svobodného Československa, chyběl Ing. Budík, jediný rádiový odborník zpravodajského oddělení Generálního štábu. Ing. Budík byl zkušeným technikem, s bohatými technickými znalostmi i provozními zkušenostmi, které získal jako úspěšný radioamatér. Z rodinných důvodů však odmítl emigraci, a tak skupina zpravodajských důstojníků opouštějících ČSR neměla odborníka na rádiové spojení, což mělo následně fatální důsledky na pojetí a budování agenturního spojení.

Radiotelegrafistou výsadku byl jmenován Jiří Potůček. Bylo mu 22 let. Do čs. armády ve Francii vstoupil v lednu 1940, účastnil se bojů a byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. Potůček nebyl původně vojenským spojařem, po přeložení k výsadkové jednotce byl přeškolen (absolvoval speciální kurz pro radiotelegrafisty).2 Mimo znalosti nabyté v kurzu absolvoval Potůček pouze deset dnů skutečného radiotelegrafického provozu na praxi ve Vojenské rádiové ústředně.

Skupina SILVER-A byla v prosinci připravena a čekala na letecký transport. Ten byl omezen na období dlouhých nocí; byl naplánován na „bezpečnou“ noc z 28. na 29. prosinec 1942, kdy byl měsíc v novu. Transport převážel současně 3 výsadkové skupiny (ANTROPHOID, SIVER A a SILVER B), celkem 7 mužů. Každá skupina byla vysazena v jiném prostoru, SILVER-A u Senice blízko Poděbrad. Seskok byl úspěšný. Odtud se výsadek přesouval za pomoci domácího odboje do bezpečí. Pro LIBUŠI bylo vybráno umístění 30 km jižně od Pardubic, v lomu Hluboká u Miřetic. Na místo doputovala dne 7. 1. 1942. Domácí odboj se ještě postaral o falza pracovních knížek, rodných listů, průkazů („Kennkarte“) a legalizaci pobytu. Z Potůčka se stal Alois Tolar, noční hlídač lomu. Zázemí LIBUŠE zajišťovala asi 25 ti členná odbojová skupina z Ležáků. Tvořily ji celé rodiny zapojené do odboje.

Strojovna lomu Hluboká LIBUŠE byla instalována v nízkém podkroví strojovny a pravděpodobně tam byla instalována i vnitřní anténa. Podkroví bylo velmi nekomfortní, nevytápěné, s velmi omezenou výškou. Operátor Potůček telegrafoval vleže.

K prvnímu pokusu navázat spojení došlo 9.1. Libuše byla v Anglii slyšet podle mezinárodní stupnice slyšitelnosti QSA 2 až 3, avšak Potůček odpověď řídicí stanice neslyšel. Pokusy navázat spojení se opakovaly každou noc, až 15. 1. v 01:50, po náhradě přijímače stanice MARK III. přijímačem SKYRIDER, bylo navázáno prvé obousměrné spojení. Potůček předal první telegram a přijal 4 z Anglie. První hodnocení Potůčka byla zdrženlivá: pomalé klíčování, překlepy, omyly v kódech. Neobratný provoz. Ostatně, to vše prožil každý rádiový operátor při svém prvém spojení – napětí, nervozitu, třesoucí se ruce! Což teprve radiotelegrafista v nepřátelském prostředí, v němž každé stisknutí telegrafního klíče znamenalo krůček k podpisu rozsudku smrti.

Vysílání LIBUŠE bylo monitorováno Funkabwehrem; pokyn k její likvidaci dorazil do služebny gestapa v Hradci králové 20. 6. 1942. V té době byl již Potůček na útěku.

Potůček ukončil činnost LIBUŠE dne 26. 6. 1942 posledním telegramem: „lidé nám pomáhající zatčeni. Fred [velitel výsadku Bartoš] nezvěstný. Lidé nedůvěřiví. Nemožno navázat styky. Zůstal jsem sám. Udejte nástupce.“

Jen krátce před příchodem gestapa se Potůčkovi i s LIBUŠÍ ještě podařilo prchnout z úkrytu v Bohdašíně a prostřílet se ze skrýše v Končinách, ale svému osudu neunikl. Bosý, vyčerpaný a hladový byl 2. 7. 1942 zastřelen.

  • Zhodnocení operátora LIBUŠE

Svou vojenskou odborností byl Potůček pěšákem, na radiotelegrafistu byl vyškolen během 264 hodin až v Británii. Krátce před odletem ještě absolvoval desetidenní praxi ve VRÚ. Jeho prvá spojení byla začátečnická, ale velmi brzy získal sebedůvěru a jeho operátorská zručnost výrazně stoupala. Intuitivně přizpůsoboval vedení provozu stanice agenturním podmínkám (nelpěl dogmaticky na dodržování provozu podle vojenských řádů – improvizoval, vynechával volací znaky, odesílal telegramy naslepo, nedodržoval přesně časy relací, vynechával mezinárodní Q kódy) a získával cit pro vedení rádiového provozu „na ťuknutí“ (místo dohodnutých volací znaků používal několikrát opakované písmeno). Byl limitován tím, že nebyl vyškolen v hledání a odstraňování závad vysílače, a tak byl závislý na místní odborné pomoci. Tím, že byl prvním výsadkářem vysílajícím z domova, bylo jeho počínání „pod mikroskopem“ kolegů z VRÚ. Ve staničním deníku VRÚ jsou proto častá osobní hodnocení Potůčka. Jsou kladná, s důrazem na růst jeho kvalit. Byla nesmírná škoda, že se Potůček nevrátil a jeho zkušenosti nemohly být v plném rozsahu zúročeny při plánování spojení dalších výsadků. Podle pamětníků nikdy nehovořil o životě v zahraničí, „nevytahoval se“ a neustále byl ve střehu. Jeho příběh (zvláště jeho únik před gestapem) je hodný hollywoodského scénáře; zdá se být nemožné, že to byl příběh 22-tiletého vojáka.

Jeho dospělé, zcela samostatné jednání, schopnost improvizovat, spojená s vysokou morální a osobní integritou je velmi imponující.

Přes uvedené výhrady se podařilo výsadkům z 29. 12. 1942 vyřešit základní problém čs. politické reprezentace: po atentátu na Heydricha a po vypálení Lidic a Ležáků byla anulována mnichovská dohoda od samého počátku, londýnská politická reprezentace byla postupně uznána velmocemi jako československá vláda v exilu a Československo se stalo rovnocenným uznávaným partnerem protihitlerovské koalice. Zasloužili se o to padlí z výsadků z 29. 12. 1941, stovky jejich popravených pomocníků z domácího odboje, zavraždění obyvatelé z Lidic a z Ležáků spolu s tisíci vlastenců umučených v koncentračních táborech.

1

Autor Ing.Josef Plzák,CSc. Analýza agenturního rádiového spojení se stanicí Libuše

2 V kurzu o rozsahu 264 hodin bylo 144 hodin věnováno výuce příjmu a vysílání Morseovy abecedy a zbytek času byl vyhrazen na praktickou výuku provozu a obsluhy radiostanic. Praktická výuka spojení trpěla nedostatkem techniky (např. necvičili s těmi stanicemi, kterými měli být vybaveni), technická příprava byla neoblíbená a byla na nízké úrovni; výcvik agenturního nasazení stanic neexistoval.