Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdy říci NE

21. 7. 2012

Níže uvedené řádky se opírají o půvabný článek Ivy Roze Škochové (Pátek LN  20.7.2012). Základem je slůvko NE, se kterým se ve světě zachází různě. Většina evropských jazyků je v záporu podobná, vždy začíná písmenem N.

Když ale navštívíte Koreu (jedno či sever nebo jih) a číšník v restauraci se vás optá zda si přejete třeba smaženého psa v koprové omáčce, musí znít vaše odpověď jasně, hlasitě a zřetelně ANIMNIDA ! Což je ono potřebné NE ! U Číňanů použijte PU-Š, v Djakartě TIDAK, v Indii NAHÍ, v Turecku EVET. U Arabů je to jednoduché- stačí říci stručně LÁ.

Uvádím úmyslně asijské země, protože se zde se záporem musí zacházet převelice opatrně. Sama Iva Š. říká, že nejcitlivěji to chápou (nechápou) japonští turisté. V jejich zemi se slovo NE v podstatě nepoužívá, odpovědět někomu na jeho otázkou strohým NE, je jako poslat ho hodně hluboko (slušně řečeno) do tlustého střeva - vulgárně: do p..... !

Samozřejmě, že nepoužívání záporu přináší komické situace, ale : ono  říci někomu do očí přímo NE je tam vulgární, neslušné a necitlivé. Navíc člověk, který slyší NE se cítí trapně. Neschopnost někoho přímo odmítnout není pouze japonská specialita, je tomu tak na celém asijském kontinentu. V každé zemi to dělají jinak.

Příklad Afghánistán: třeba protokol smlouvání svateb. Rodina ženicha přichází k rodině nevěsty s nabídkou sňatku. Ta si vezme čas na rozmyšlenou (hlavně k sondování jak na tom ekonomicky žadatelé jsou). V průměru rodina nevěsty odmítne dvacet rodin ženichů. To však nelze učinit přímo. Tím by rodinu ženicha zostudili. Doporučuje se odmítnutí provést "kulturním způsobem" : třeba - samozřejmě naši dceru vám rádi dáme, ale jako věno požadujeme dům a čtyři auta. Rodina ženicha se ihned dovtípí, ale svůj opravdový názor nemůže sdělit nahlas a odpoví: děkujeme za vaší velkorysou nabídku, my si to rozmyslíme.

Ale vraťme se k očekávané návštěvě třeba japonského radioamatéra s rodinou, který brzy přiletí do Česka. Musíte je proškolit předem, v rámci prevence proti možným šokům. Pravidlo číslo 1: ve frontách se předbíhá, pravidlo číslo 2: musíte používat termín "bohužel ne.

Pokud se těchto pravidel nebudete držet, riskujete zděšení hostů, kteří v obchodě požádají o jednu igelitku navíc. Bohužel ne, řekne prodavačka a hosté ? Jak může být ta žena tak neslušná... nebo v restauraci, kde po objednávce jídla jim číšník sdělí: vepřo, knedlo, zelo - již bohužel ne ! Ale protože si člověk na negaci rychle zvykne, začne si ji vychutnávat (protože to v Japonsku dělat nemůže). Teď jsme v Praze a doma se to nikdo nedozví, říkají si potěšeně. Vy se jich optáte:

Chutnala vám pizza - bohužel nééééééééééé!

Líbí se vám Staroměstské náměstí s Orlojem ? Bohužel néééééééééé!

Je to úpřimné, jako provázet po Praze partu 3-letých capartů, kteří právě objevili krásu permanentní negace.

A na závěr ? Kamarád vás pozve na pivo a vy pořád v intencích japonské návštěvy odpovíte:

děkuji ti za velkorysou nabídku, rád s tebou zajdu do hospůdky, ale letos toho mám bohužel děsně moc. Co třeba příští rok ?