Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mé ostatní hobby

11. 10. 2011

 

 

Mé ostatní hobby

 

Radioamatérské vysílání je krásný koníček. Konec konců mu propadla ne zase tak malá část obyvatel této planety. Přesto je v mé životní mozaice pouze malým dílkem z toho množství zájmů, jejichž tu větší, tu menší intenzita jejich pěstování mne naplňuje spokojeností, radostí a vede k onomu výtečnému relaxu.

Patřím ke generaci, která přišla na svět v počátcích čtyřicátých let minulého století. Prožil jsem 3 krásná poválečná léta ve společnosti Rychlých šípů, časopisů Vpřed a Junák. Bohužel vše bylo najednou utnuto.Knihy, které nám byly nabízeny poté, byly úplně o něčem jiném. Samozřejmě, že se mi líbil Timur a jeho parta, ale již vůbec ne Pavlík Morozov či Vaska Trubačov. Štěstím pro nás bylo, že soudruzi nezakázali verneovky a těch bylo k mání opravdu dost. S krásnými obrázky, plné dobdrodružství, romantiky i úžasných technických vynálezů. A pak Alexandre Dumas se svými Třemi mušketýry a Hrabětem Monte Cristo. Tak tedy knihy doplňují podstatnou mírou onu imaginární mozaiku zájmů. Pochopitelně časem se můj vkus vyhraňoval.

Prostřednictvím filmů s Voskovcem a Werichem jsem se začal zajímat o Osvobozené divadlo, jejich hry a hudbu Jaroslava Ježka. Tím jsem se začal seznamovat se swingem, jakou jedním z hlavních hudebních proudů let dvacátých a třicátých XX.století. Doposud nic neříkající jména L.Armstrong, D.Ellington,H.James, B.Goodman, C.Basey, ale zejména fantastický Glenn Miller se zhmotňovala. Prostřednictvím nejdříve skvělých aranžmá orchestru Karla Vlacha, později již v originálech vysíláných Radiem Luxembourgh, nebo pašovanými, ale velice ceněnými šelakovými gramodeskami 78 ot/min. Vzpomínám, že jsme po maturitě poprvé na vlastní oči uviděli v letním kině ve Strakonicích úžasné pány s červenými saky a poskakujícího malého,plešatého mužíčka s taktovkou, což byl Karel Vlach. Samým nadšením jsme o prázdninách roku 1958 šli pěšky do Vodńan, kde hrál tento výtečný band následující den. Stejné to bylo s orchestrem Gustava Broma. Oba orchestry tvořily v té době špičku jazzu a taneční hudby u nás. Uvolněná šedesátá léta přinesla do rádia šlágry a interprety, o kterých se nám ani nesnilo : Elvis Presley, Everly Brothers,Fatts Domino, později Ray Charles či twistový Chubby Checker a samozřejmě „Houpačku“ manželů Černých, což byl týdenní přehled opravdových šlágrů, kde hlasováním posluchačů méně oblíbené písničky vypadávaly.

Bohužel v oné euforii byla i negativa. Vlivem maximálního útlumu turistických výjezdů za „železnou oponu“ převážné většině z nás chyběla motivace učit se základním světovým jazykům. Nebýt amatérského rádia nikdo by mne (z vrozené pohodlnosti) nepřinutil naučit se základům angličtiny, němčiny a španělštiny. Jazyk sladké Francie neuvádím, protože jsem nebyl schopen pochopit, že třeba číslo 80 není osmdesát, ale 2x40 ! Naprosto nelogické, a že těch nelogičností v tomto krásně znějícím jazyce je. Pouze drtivá menšina našich souputníků věděla v oné době, že pravdu měly naše babičky, které říkaly: Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.

I můj čtivý kurs nabyl akčnosti, někdy okolo roku 1967 jsem přečetl první detektivku pána píšícího pod pseudonymem Ed Mc Bain. Od té doby jsem vyhlížel Knižní novinky a každý čtvrtek poctivě odstál frontu na další příběhy Steve Carelly a jeho kolegů z 87.revíru. Momentálně jsem spokojen, vlastním všech 58 příběhů a k tomu řadu s advokátem jmenujícím se Matthew Hope. Tedy detektivky, zpočátku americké, ale později se objevila velice čtivá kniha 3xMartin Beck a díky manželské dvojici Maj Sjöwall a Per Wahlöö jsem se dostal do Stockholmu, tedy podstatně blíže k nám. I tuto sérii mám úplnou, i když to dalo dost práce. Tím, že na gymnáziu nebyla možnost seznámit se s dílem Karla Čapka, pomocí knihovny jsem jej začal číst, fantastické Povídky z jedné i druhé kapsy, v oné době uvažovaný film podle Války s mloky v hl.roli měli hrát Jan Werich a Jiří Voskovec, bohužel k realizaci nikdy nedošlo. V prodejnách „Knihy“ se objevili Zbabělci Josefa Škvoreckého, aby za 14 dnů byli zakázáni. Měl jsem to štěstí, že jsem knihu sehnal (a v roce 1990 mi ji vlastnoručně podepsal autor a jeho žena). Díky samizdatu jsem začal číst Bohumila Hrabala. Oba tyto autory jsem začal po roce 1990 s úspěchem kompletovat. Edice 68 z Toronta pokoutně dopravovaná k nám přinášela výborné věci.

V roce 1978 jsem si zakoupil LP pro mne úplně neznámé skupiny s podivným názvem Pink Floyd s ještě podivnějším albem Dark side of the moon. Prvními tóny úžasně uklidňující hudby jsem byl nadšen. Google ani jiný vyhledávač neexistoval a já se začal pracně pídit po dalších informacích o skupině, která se posléze stala mou nejoblíbenější. Jiná deska zde nevyšla, kdo měl možnost dovážet či pašovat, ten byl „v suchu“.samozřejmě vše jsem si vynahradil po roce 1990. Marně vyhledávám duši, která by mi prodala DVD jejich koncertu v Benátkách. Úžasným zážitkem byla přímá návštěva jejich koncertu na Strahově v září roku 1994. Od té doby miluji pana Bernarda, pivovarníka z Humpolce, díky jehož sponzorství sem mohl přicestovat David Gilmour and comp.

A dostávám se k Největšímu Čechovi. Podotýkám, že nesouhlasím se spisovatelkou a feministkou Irenou Obermannovou, která se svou milostnou avantýrou sepsanou knižně pořádně napakovala. Můj největší Čech je (a nemůže to být nikdo-opravdu nikdo jiný než...) Jára da Cimrman. Zbožňuji jeho hry, tak jako většina sympatizantů z nich občas cituji, třeba (Já bych si dal... Já by sem si také dala...). Přestěhováním do Prahy v roce 1983 jsem začal chodit do divadla Solidarita ve Strašnicích, později na Žižkov. Samozřejmě všechny hry jsem viděl v divadle s výjimkou Afriky a Českého nebe, ale ty vlastním na DVD (všechny ostatní na VHS). Největšího vlastně životního úspěchu jsem dosáhl tím, že jsem (se svým synem) v jedné z her hrál v jednom ze seminářů. Šlo o veřejnou nahrávku hry: Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, v tehdejším Divadle hudby v Opletalově ulici. Náhoda tomu chtěla, že jsem nesehnal lístky k sezení. Dobrá žena v pokladně vidíc můj “xicht zoufalého baseta” mi prodala (mimořádně) jediné dva lístky k stání. Když Zdeněk Svěrák hledal k obsazení rolí nesympatického a sympatického pojištěnce, ihned nás dva jediné stojící diváky zaregistroval. Já byl samozřejmě ten nesympatický. Naprosto famózní zážitek ! Proto mám zmínku o českém géniovi i na svých QSL. Pokud se někdy objeví na mém webu nějaký článek o našem velikánovi, vyplývá to z mých celoživotních studií jeho díla. Mám toho ještě opravdu strašně moc k prostudování. Na rozdíl od našeho pana prezidenta si nemyslím, že film Marečku podejte mi pero je tak zoufale špatný až děsivý. Pan prezident totiž (nepoučen svými rádci) neví proč se Hliník odstěhoval do Humpolce. Ti chytří vědí.... samozřejmě za hodným pivovarníkem panem Bernardem, milovníkem Pink Floydů.... A to jsem ještě přesvědčen, že malý Vašík K. nosil (z podnětu své maminky) pánům učitelům ony švestičky, což znamená, že pan Hujer to již pouze opakoval po Vašíkovi.

 

Přesun z Třeboně do Prahy (viz tento web – revize minulosti) znamenal pro mne opravdu (z profesní stránky) hodně. 1.10,1980 jsem nastoupil jako podnikový právník do tehdejšího mamutího podniku ČKD PRAHA o.p. Rozmanitost jednotlivých případů byla nesmírně zajímavá. Předměty, ze kterých jsem byl při studiu v prvním termínu buď vyhozen, nebo zkoušky udělal „s odřenejma ušima“ se mi jevily najednou jako úplně jednoduché a pochopitelné. Děsivé správní právo bylo najednou ufb, to samé občanské a pracovní právo. Jedním z našich úkolů bylo o prázdninách připravovat fotbalisty a hokejisty ze Sparty a Bohemians (vedené pracovně imaginárně v ČKD Elektrotechnika,ČKD Lokomotivka a ČKD Kompresory) k opravným zkouškám v září. A že jich bylo. Dřívější hokejový brankař Pavel Hapal (nyní hráčský agent) mi udiveně říkal: já nemohu pochopit, že vás to pánové tolik baví. A opravdu nás to bavilo. Právním útvarem byli „doškolováni“ za mého působení fotbalisté Griga, Bielik, Kukučka a další. Mé vysílání šlo od roku 1982 do úplného útlumu. Uvažoval jsem dokonce o zrušení koncese (?!?). Svůj FTDX 500 jsem věnoval radioklubu OK1KSD. Jeho osudy dále neznám. Vím, že po rozpadu radioklubu si jej vzal Miloš OK1DKW. Prošvihnul jsem „zlatá léta“ vzniku samostatné ČR a tím i plno IRC, které prý chodily jako samozřejmost za novou zemi DXCC. Prošvihnul jsem maximum slunečního cyklu na rozhraní milénia. Vzdal jsem se myšlenky, že bych měl dodělat rozdělanou DIG 1000. Samozřejmě jsem to kompenzoval jinými aktivitami. Právně jsem zastupoval u soudu, vyhozeného trenéra z mé milované Bohémky Josefa Zadinu (a vyhráli jsme) zde jsem měl možnost se potkat s fotbalovým podsvětím, třeba panem Josefem Houškou. Zachraňovali jsme se synem fotbalový tým ČNL Sparta Krč, který chtěl vytunelovat ústecký řezník Brümmer (a vyhráli jsme). Vše samozřejmě gratis.
Po otevření hranic jsme začali vychutnávat nádheru výletů do dříve zakázané ciziny. Paříž se stala mým zamilovaným městem.

 

Londýn pro mne nebyl nic moc. Díky 15 nezapomenutelným dnům dnům v Thajsku jsem se dostal k dalšímu hobby. Poznal jsem zde něco úplně nového, fantastické chutě jihovýchodní Asie. Samozřejmě se od té doby pokouším něco podobného uvařit (pochopitelně na Asiaty nemám) nebo navštěvovat pražské restaurace tohoto zaměření. Nejdříve vietnamské, pak čínské, leč vrchol bylo seznámení s nejlepším podnikem tohoto druhu v Praze. Jmenuje se Sasazu, boss je Shaheb Shaptay z Izraele. Kdo to neprožil, nepochopí. Naprosto dokonalá nabídka pokrmů z Vietnamu, Kambodže, Indonésie a Thajska.

Výjezdy do zahraničí mne přinutily oprášit chatrné jazykové znalosti. Pravda všude se domluvím, ale bohužel stylem, kterému doma říkáme „Massa Bob“. V čínské restauraci dovedu pouze pozdravit, poděkovat a rozloučit se. (Po jednom mém poděkování vypadly čínské servírce všechny příbory na zem a já potěšeně zjistil, že mi možná rozumí). Obdobnou zkušenost mám z Egypta a Tunisu - ti dobří lidé vůbec nečekají, že by jim někdo poděkoval arabským šukran. Díky DIG-u a DSW jsem začal jezdit do Německa, později Rakouska a severní Itálie. Všechny výlety stály za to a člověk odjíždí s plnou nůší vzpomínek. V souladu s vídeňským rodákem Járou da Cimrmanem jsem si vypěstoval zvláštní velice pozitivní vztah k Rakousku. Zkrátka připadal jsem si tam jako doma a pouze nostalgicky záviděl našim babičkám a dědečkům, kteří ještě zažili Rakousko-Uhersko. Vím naprosto jistě, že bych se tam cítil „jako ryba ve vodě“.Další země, na kterou mám nádherné vzpomínky je Španělsko. Možná i tím, že v mé kolekci QSL jsou nejpočetněji zastoupeny DL a EA. Jejich kuchyně mi naprosto vyhovuje. Jde o srdečný a vstřícný národ.

Díky televizi (kterou ale nemusím) mám pár oblíbených pořadů. Ze sportu je to v květnu Giro de Italia, v červenci Tour de France a v srpnu Vuelta. V zimě se dívám velice rád na biathlon a někdy na hokej se zaměřením na NHL. Nefandím nikomu, ale vždy přeji tomu týmu, za který hraje můj oblíbenec-hráč s číslem 68. Z kvanta více než 80 programů UPC občas sleduji jediný – Travel. Jednak kvůli poznávání zemí, které znám většinou pouze z éteru, jednak kvůli jejich gastronomii. Člověk se tak může pořád učit. Kdybych měl vyjmenovat co ještě sbírám, zabralo by to mnoho místa. Tak třeba malé kamínky (dostal jsem je třeba z Fudžijamy, pláže Pacifiku, tuniské Djerby,Pyrenejí...etc), nebo skleničky od dijonské hořčice ze sedmdesátých let se všemi departementy Francie (nemám Paříž-bohužel). Sbírám dřevěné sovy ( dřívější slony má již má dcera), hrničky z čínského porcelánu, miniatury obrázků, akvarely Emmy Srncové a mnoho dalších „pitominek“. Vše má však své hranice. U mne je to byt 1+3 v paneláku, který prostě nafouknout nejde.

Asi před deseti léty jsem narazil v oblíbené prodejně knih Luxor na spisovatele jménem John Grisham. Jeho první knihu ...a je čas zabíjet jsem přečetl jedním dechem. Náměty jeho knih-právní thrillery jsou blízké tomu v čem jsem pracoval. Dnes již mám JG zkompletovaného (23 knih) a těším se vždy na další. Ten pán mi sedí.

Toto povídání zakončím chválou na mého největšího kamaráda. Je jím geniální trpasličí jezevčík s fantastickým rodokmenem šlechtických předků z Itálie a Německa. Není můj. Patří mé xyl, ale domnívám se, že v rámci smečky jsou naše vztahy naprosto vynikající. Jeho jméno je Ronald de Weasley. Z cest mu vozím prosciutto a oblíbil si poslední dobou i italské a švýcarské sýry. Zkrátka musí mít vybranou stravu identickou s jeho původem. Já zase patřím na jih Čech. V Praze jsem jaksi pořád dočasně. Prachaticko a Třeboňsko jsou místa kam se vždy velice rád vracím...

2934125591_10e32faf55.jpg

hrnicky.jpg