Jdi na obsah Jdi na menu
 


Monarchie

9. 9. 2013

Poslední léta minulého století se nám po dlouhé době otevřela dvířka do světa. Najednou zde byla možnost podívat se do zemí, jejichž návštěva pro nás byla ještě nedávno nepředstavitelná. Schengenská dohoda odstranila hranice a máme možnost býti diváky ve zvolené zemi a porovnávat. Právě to porovnávání je zajímavou stránkou našich návštěv.

 

Jen pokud jde o Evropu, zjišťujeme, že jsme přijeli do země, která nám připomíná spořádaného člověka, nebo jinde kamsi, kde brzy zjistíme, že jsme  v bordelu (včetně těch štětek okolo nás). Bohužel mám nepříjemný pocit, že Česká republika jistě, byť pomalejším tempem směřuje k té druhé cestě.

 

Davy, které cinkaly klíči v listopadu roku 1989 si jistě nepředstavovaly, že země, kde žijí, umožní zelenou na semaforech (V podobě špatných právních předpisů) bandě grázlů, kmotrů a další verbeže, která ji cílovědomě ruinuje a rozkrádá.

 

Na druhé straně,namátkou – Norsku,Dánsku,Švédsku. zemích Beneluxu či Velké Británii vidíme cosi jiného, V prvé řadě spořádanost, slušnost, ochotu pomoci, příjemné lidi v infrastruktuře a respekt k formální hlavě státu, jíž je panovník, tedy monarcha. Přicestovali jsme do monarchie

Konec konců nemusíme mluvit pouze o Evropě. Stačí zaletět trochu na jih- do států poměrně dosažitelných letecky, tedy do Egypta, Lýbie, Tunisu , Alžíru a Maroka. Co zjistíme? Bezpečno je pouze v poslední zemi – monarchii – Maroku, Samozřejmě objeví se proti plno argumentů proti této formě státního zřízení.

 

Jeden z argumentů proti: monarchii - není demokratická.Tento argument je ale z mnoha důvodů nesprávný. V prvé řadě, statistika jasně ukazuje, že dnešní parlamentní monarchie jsou demokratičtější než republiky. Index demokracie říká, že sedm z deseti nejdemokratitějších států na světě jsou monarchie, přičemž nejvíce demokratickým státem světa je Norské království. Takže funkce voleného prezidenta zjevně není pro demokratické fungování státu nijak zásadní a tvrzení, že monarchie je nějaký nedemokratický systém, je možné snadno vyvrátit. 

Druhá věc, která je ještě podstatnější: Stojí za to si položit otázku, co to vlastně je demokracie. Tento pojem má totiž dost široký význam a rozdílné chápání může často způsobit nedorozumnění. Pokud bychom chápali demokracii v původním smyslu jako čistou vládu lidu, tak dnešní republiky řízené politickými stranami s tímto ideálem mnoho společného nemají. A pokud by měla být demokracie prostě vládou většiny, tak bychom se mohli rozloučit s právním státem a jakoukoli ochranou menšin. 

Proč by fakt, že monarchie není populistická forma vlády, měl být hříchem? Jedna z největších ctností monarchie je ta, že představuje vládu práva, nikoli vládu davu. Člověk musí míst na paměti, že to, co je populární mezi masami, není automaticky dobré. Mnoho nejkrvelačnějších diktátorů vystoupalo na vrchol demokratickou cestou, protože říkali to, co lid chtěl slyšet. Naopak mnoho potřebných reforem je nepopulárních mezi obyvatelstvem, což je důvod, proč je demokratické vlády provádějí jen s nechutí a pokud je už provedou, moc dlouho se u moci neohřejí. Přesto jsou tyto reformy potřebné a často představují předpoklad úspěšného přežití státu a společnosti. 

Monarchie je¨prý nespravedlivá.Ale proč by tento rozdíl měl být až tak problematický. Neidealizujme si republiku; žádný systém vybírání představitele státu není stoprocentně spravedlivý. Většina lidí se jistě shodne, že hlavou státu by se měl stát ten, kdo je pro danou funkci co nejvíce kvalifikovaný. Copak je tedy spravedlivé, že tuto funkci získá někdo jenom proto, že je ze všech uchazečů nejpopulárnější? Copak se má do čela státu postavit člověk na základě toho, že umí řečnit přesvědčivěji než ostatní, je fotogeničtější, umí lépe lhát, má lepší tým mediálních poradců, dobrou pozici ve své politické straně, víc peněz nebo bohatší sponzory, kteří mu zaplatí volební kampaň? Copak je spravedlivé, že se do čela státu postaví ten, kdo má tak velkou touhu po moci a sebedůvěru, že dokáže úspěšně projít volební kampaní? 

Pokud bychom považovali model dědičného následnictví ze principiálně nespravedlivý, museli bychom odmítnout princip dědictví jako takový. Je snad nespravedlivé, že po smrti pana domácího získají dům jeho děti? Bylo by spravedlivější, kdyby se sešel domovní výbor a odhlasoval si, komu bude dům přidělen?

 

V monarchii se nestává novým panovníkem někdo, kdo uspěl v soutěži popularity nebo kdo má vlivné spojence, člověk, který desítky let strávil přípravou na svou funkci. V republice bohužel často prezident i při nejlepší vůli stráví první polovinu svého mandátu učením se, jak ve své funkci vystupovat, a druhou polovinu přípravou na boj o znovuzvolení – stěží právě model efektivity.  

Dříve rozhádané nedemokratické Španělsko se po smrti generála Franka a nástupu krále Juana Carlose (také radioamatér EA1JC) stalo pomalými, ale sytematickými kroky naprosto rozdílným státem. Královská dynastie ve vzdáleném Thajsku, drží zemi (jako jedinou v regionu) dlouhodobě jako suverenní. Vedlejší Kambodža se po svržení krále Sihánuka stala tratolištěm krve a nepředstavitelné genocidy.

 

A závěrem ? Samozřejmě i země, kde je monarchie mají množství stinných stránek (daň tamní demokracii). Můžeme argumentovat drogami v Holandsku, Breivikem v Norsku,obrovskou prostitucí v Thajsku atd. Přesto jsem přesvědčen, že majitelé pasů s královskou korunkou by ve své většině neměnili. A vědí proč.