Radioamatéři
Radioamatéři.
K napsání této úvahy mne motivovala magisterská diplomová práce jisté studentky Univerzity Pardubice na téma : Sociologický pohled na populaci radioamatérů. Nepamatuji se již, kde to bylo publikováno (že by na webu OK1KPA?), ale nesmírně vtipnou formou napsaných cca 60 stránek slečnou, která do své studijní dospělosti o radioamatérech nic nevěděla. Prožila asi půl roku v jednom radioklubu na východě Čech. Pokusím se toto téma rozvést z pohledu člověka, který v tomto světě žije značnou dobu a je rád, že si zvolil právě toto hobby.
Radioamatérem se člověk buď narodí, nebo se k tomu během života nějakým způsobem dostane. Z hlediska jiných zálib patříme spíše (i celosvětově) mezi minoritu. Ti šťastnější přijdou na svět rodičům, z nichž buď oba, nebo jeden radioamatéry jsou, případně jde o vícegenerační posloupnost, což je pro malého človíčka ještě lepší. Jak roste, vidí a hlavně slyší, co zajímavého se okolo něj děje. Následuje škola a možná i větší zájem o předměty technické na úkor humanitních.
Protože jsem takové štěstí neměl, první širší informaci mi poskytlo shlédnutí vynikajícího filmu z Francie „Kdyby všichni chlapi světa“. Bylo to někdy ve druhé polovině 50-tých let a z kina jsem odešel s přesvědčením, že radioamatéři jsou ti úžasní lidé, sedící po celém světě u svých zařízení a poslouchající ono SOS, či MAYDAY, aby tím přispěli k záchraně lodí nebo letadel, kde cestující již se žádnou záchranou nepočítají. Mé školní zájmy byly spíše humanitního zaměření a zejména fyzika mne vůbec nebavila. Ale byly zde ony tři sudičky, které již dávno zařídily, že se k činnosti možná související s radioamatérským vysíláním dostanu. Stalo se tak při mém nástupu na základní vojenskou službu. Vojsko protivzdušné obrany státu potřebovalo nejen specialisty k radarům, značkaře zaznamenávající na panely pohyby letadel, ale také někoho, kdo ovládá telegrafii, aby mohl toto vše předávat na patřičná místa. Celkem vzato na „bažanta“ jsem se zase neměl tak zle, radiotechnická hláska u Strakonic byla dobrá vojna. Zejména v tom, že mne zde naučili ono „morse“. Velín se nacházel v bývalé vile továrníka FEZKA Kudrnáče. Vše v lesíku s mramorovým bazénem, kterého jsem si bohužel nestačil užít, protože nový velitel usoudil, že je to pro mužstvo zbytečné. Nechal vše krásné zbourat. V polovině vzniklé díry vyrostl protiatomový kryt, v druhé půlce sklad brambor. Škoda, věčná škoda! Nic se však nezměnilo na tom, že jsem byl telegrafií nadšen a na vojenském RX zvaném R4 začal s poslechem na radioamatérských pásmech.
Odbočím a zastavím se u těch šťastných, technicky i konstrukčně nadaných, kteří byli schopni si postavit i vlastní zařízení, mnohokrát v kvalitě, která překvapovala kamarády za „železnou oponou“, kdy se jejich signály rovnaly těm, které vycházely z továrních zařízení Collins, Drake či YAESU. Vzpomínám na QSL od skupiny ze Žďáru s transceivry Z-STYL, což bylo dílo výtečného konstruktéra OK2ABU. Nezbývá, než smeknout před další elitou, mezi kterou v prvé řadě počítám OK1AYY a OK2BUH.
A dostávám se k analogii srovnávající radioamatéra se špičkovým sportovcem. Ten první zůstává pořád s onou příponou -amatér, kdežto špičkovým sportovcem může být dnes pouze profesionál. Dostává od sponzorů superkvalitní vybavení, určené k tomu, aby svými výkony propagoval logo gigantů, typu ADIDAS, NIKE,PUMA.....a pomáhal svými výkony navyšovat jejich obchodní zisky. Radioamatér si své vybavení může buď koupit, nebo zhotovit. Koupě ho zatíží částkami, které mohou být klidně již v řádu pěti nul (možná i více).
Bezdomovci radioamatéry nejspíše nebudou.
Důležitá je v našem případě tolerance a pochopení našich nejbližších. Vlci-samotáři to mají v tomto směru poměrně nejjednodušší. Následují kontakty a známosti. Ti, kteří jimi disponují, mají svůj radioamatérský život jednodušší. Mají špičkové informace o všem důležitém co se děje, ale i co se připravuje, opravdu z prvé ruky. Dostávají potřebná know-how. Disponují-li i potřebným finančním zabezpečením, otevírá se jim cesta do míst, o kterých za dob reálného socialismu nešlo vůbec uvažovat.
Proniknou tak (jsou-li špičkoví operátoři) třeba do expedičních týmů, které vyrážejí do velice žádaných míst na všech světadílech.
Movití gentlemani třeba z Velké Británie se schází v uzavřených (obyčejně pánských) elitních klubech. Radioamatéři se schází naopak v elitních klubech různého zaměření. Rychlotelegrafisté v HSC, telegrafisté v AGCW, zájemci o diplomy třeba v DIG. Třešničkou na dortu jsou právě v DIG setkání členů i nečlenů klubu. Díky otevřeným hranicím již není problém na tyto TREFFEN či MEETINGS přicestovat. Nejen, že zde máme možnost setkat se s elitou klubu, můžeme si s nimi pohovořit (a třeba i zjistit, že jde o normální, skromné lidi), získat pomocí radioburzy za QSO i tolik vzácný QSL, který se nám hodí pro řadu diplomů.
Vracím se v závěru opět k oné zajímavé sociologické studii člověka-radioamatéra. Je málo ostatní populace, která by vydržela v uzavřeném prostoru být aktivní po dobu třeba 48 hodin, jako třeba špičky v CQ-WW, nebo čelit obrovským pile-upům v éteru. Která by měla onu trpělivost čekat na vzácný DX nepředstavitelnou (pro obyčejného člověka) dobu...
Ve sportu vzrůstají negativní jevy, ohrožující na otevřených prostranstvích množství slušných lidí. Stačí si vzpomenout na primitivy, zvané rowdies, co dokáží na stadionech i při pochodech městy zničit. Zde je výhodou možný zásah policie, která má možnost výtržníky příslušným způsobem zpacifikovat, třeba i tím, že je zmlátí. Tato možnost u radioamatérů není, bohužel. Čeká je i dále úmyslné rušení vzácných stanic, které je doslova vymaže z éteru. Inu nemají to radioamatéři lehké. Ale jsem přesvědčen, že by 99,99% z nich nikdy neměnilo. Mýlím se ?